5. kapitola

18. října 2007 v 17:30 |  Jiný svět=Nový život
No tak tu máte další kapitolu. Chtěla bych ví věnovat všem co mi píšou komenty a doufám že i nadále budou. Tak ať se vám líbí a za komentáře budu strááášně ráda a zároveň to bude pro mě motivace, abych napsala rychle další kapitolu.:-)

Vzpomínky
Jakmile to Chris uslyšela, rozplakala se ještě víc. Sice si na své pravé rodiče vůbec nepamatuje, ale přesto naráz ucítila v sobě prázdno. Pomalým pohybem zvedla hlavu a podívala se na Brumbála.
"Mohli by jsme pokračovat zítra? Potřebovala bych si odpočinout a srovnat myšlenky." zeptala se s prosbou v hlase.
"Jistě že mohli. Myslím že by bylo nejlepší, kdyby jsi dnes přenocovat na ošetřovně, vypadátš dost vyčerpaně." obešel stůl a pomohl Chris postavit se. Byli skoro u dveří, když se Chris zastavila a otočila se zpátky ke stolu.
"Mohla bych si tu knihu půjčit? Chtěla bych si jí prohlédnout a zjistit tak něco o své minulosti."
"Jestli chceš, tak nevidím jediný důvod proč by jsi nemohla. Jako poslednímu potomkovi patří tobě." přešel zpátky ke stolu a vzal z něj knihu, kterou záhy podal Chris.
"Tak teď by jsme ale už vážně měli jít." usmál se Brumbál.
Madame Pomfreyová zrovna připravovala postel pro Chris, když se ozvalo otevírání dveří a dovnitř vešli dva návštěvníci.
"Dobrý večer, už jsem vás očekávala. Takhle postel je vaše slečno. Na nočním stolku pak máte lektvar na bezesný spánek, až budete chtít spát tak si ho prosím vezměte. Přeji klidnou noc." s těmito slovy se vydala do své kanceláře.
"Doufám že nebudeš dlouho ponocovat. Potřebuješ nabrat nové síly. Zítra ráno si tě zde vyzvednu. Dobrou noc." věnoval Chris poslední úsměv a pomalým krokem se vydal zpět do své pracovny.
Chris se rozhlédla po ošetřovně. Moc se jí tam nelíbilo. Ve světle lamp mohla vidět asi 10 úhledně povlečených postelí, u kterých stál pouze noční stolek s lampou. Každou postel pak bylo možno oddělit od ostatních bílím závěsem. S povzdychnutím Chris došla ke své posteli, zadělala si závěsy a převlékla se do pyžama, které měla na posteli. Rychle vklouzla do postele a rozsvítila si lampu. Z nočního stolku si vzala knihu, kterou si přinesla a otevřela ji.
Na první stránce byl nakreslený erb. Zřejmě je to erb toho, vlastně mého rodu. Pomyslela si. Znázorňoval krásnou louku plnou nejrůznějších rostlin, byl na ní jediný strom, který objímal člověk. V pozadí byly nakresleny vysoké hory. Chris si erb pozorně prohlédla a otočila na další stranu.
"Vítejte, jestli že to ještě nevíš, tak právě držíš v rukou deník rodu ochránců přírody.Každý člen tohoto rodu zapsal do této knihy svůj příběh, který si můžeš přečíst. Kořeny našeho roku sahají až do roku 892 n.l. Tehdy se čarodějka Patrície Christín Felnerová rozhodla zasvětil svůj život přírodě. Opustila svojí rodinu a vydala se do hor, tam si našla manžela a založila s ním rodinu. Společně se starali o přírodu, chránili a pomáhali ji. Ta jim na oplátku poskytovala bezpečí a klidný domov. Tehdy započal náš rod, od této doby chráníme přírodu."
Tato slova Chris velice zaujala. To ale znamená, že by tu měl být příběh i jednoho z mých rodičů. Jsem zvědavá kterého.Uvažovala Chris a rychle listovala deníkem. Po chvíli konečně našla to co hledala.
NIKOL LAGRANGE GREY *5.2.1972 +22.5.1992
Jako jedna z potomků, žila Nikol po většinu svého života ve Francii. Po té co si našla manžela se odstěhovala do Anglie, kde založili rodinu. Necelé 2 roky od její svatby umírá.
DANIEL GREY *13.10.1971 +22.5.1992
Daniel prožil své dětství a dospívání se svou rodinou na západním pobřeží USA. Pak se však oženil a přestěhoval se do Anglie, kde se mu narodila dcera. Žil zde, až do své smrti.
--------------------------------------------------------------------------------------------------
"Jako potomek rodu mám povinnost jsem zaznamenat svůj příběh. Protože nastaly zlé časy a já se zrovna chystám na jeden důležitý, rozhodující boj a nevím jestli ho přežiji, tak jsem se konečně rozhodla napsat i svůj příběh. Chtěla bych tu napsat to nejdůležitější z mého života.
Narodila jsem se ve Francii, kde jsem žila se svou rodinou. Už v mládí jsem se dozvěděla, o našem rodu a co jaké máme poslání. V 11 letech jsem nastoupila do Akademie v Krásnohůlkách, kde jsem prožila 7 krásných let mého života. Právě během této doby jsem našla svou životní lásku Daniela. Ten den, kdy jsem ho poprvé spatřila, vidím jako dnes.
Byla jsem zrovna v 6 ročníku, když nám řiditelka oznámila, že za několik dní k nám přijede pár studentů z USA na výměnný pobyt a zůstanou u nás půl roku. Všichni jsem byli překvapení a zároveň jsme se těšili na nové studenty. Za měsíc opravdu dorazili, bylo jich asi 15, všichni chodili do 7 ročníku. Právě v ten den jsem poprvé spatřila Daniela a hned se do něj zamilovala. Byl skoro stejně vysoký jako já, měl hnědé na krátko ostříhané vlasy, modré oči. Vyzařovala z něho dobrota a krása. Během pár dnů jsme spolu začali chodit. Tím nám začínalo nejkrásnější období života.
Daniel sice po půl roce musel odjed zpět do USA, ale stále jsme si psali. O prázdninách pak přijel na měsíc ke mě do Francie a druhý měsíc jsem strávila s ním a jeho rodinou v USA. Právě tam mě Daniel požádal o ruku. Byl to nejkrásnější den v mém životě.
Byl krásný teplý večer a my jsme vyšli z kina a stále se smáli filmu, který jsem právě viděli. Nechtělo se nám ještě domů a tak jsem se procházeli po pláži. Měsíc krásně svítil a oceán tichounce hučel. Když se Daniel najednou zastavil a podíval se na mě.
"Nechceš si zaplavat?" zeptal se z ničeho nic. Byla jsem celkem zaskočená. Vždycky mě dokázal něčím překvapit.
"Klidně." začala jsem se svlékat do spodního prádla a poté utíkala do vody. Daniel mě hned následoval a jako malé děti jsme po sobě stříkali vodu a provokovali se. Po chvíli jsem byla unavená a tak jsem na chvíli přestala. Daniel to hned zpozoroval a pomalým tempem ke mě připlaval. Dlouze se na mě podíval a poté vyslovil, pro mě nezapomenutelnou otázku: "Vezmeš si mě?" byla jsem úplně zaskočená, ale neměla jsem nad čím přemýšlet. Daniela jsem milovala od prvního okamžiku, co jsem ho spatřila a proto má odpověď byla: "Ano." Daniel se na mě usmál a dlouze políbil.
Dva roky od našeho zasnoubení jsme měli svatbu. Další nejkrásnější den v mém životě. Byla jsem tak strašně šťastná nic mi nechybělo. Měla jsme úžasného manžela, rodinu a spoustu přátel a ke všemu jsem se před pár dny dozvěděla, že čekám dítě. S Danielem jsme se odstěhovali do Anglie, kde jsme si oba našli práci. Daniel pracoval jako bystrozor a já pracovala na Příčné ulici. Ještě tentýž rok se nám narodila dcera. Dali jsme ji jméno Christín po zakladatelce mého rodu.Oba jsme jí zbožňovali, byla pro mě to nejdůležitější na světě a o to víc mě poté bolelo rozhodnutí, které jsme musela udělat rok po jejím narození.
Ve světě propukal válka Dobro versus Zlo. Nastávaly zlé časy. Objevil se jeden velmi mocný a zároveň zlý kouzelník - Voldemort. Všude kde se objevil, zanechal jen smutek,smrt a bolest. Většina lidí se ho bála a odmítala proti němu bojovat. My jsme ale mezi ně nepatřili. Přidali jsme se na stranu dobra a bojovali jsme za něj.
Dozvěděli jsme se, že se Voldemort zajímá o náš rod a že se také dozvěděl o jedné věštbě, která byla v našem rodu vyslovena před mnoha a mnoha lety. Došlo nám, že to může být Chris a Voldemort si to uvědomoval také a proto jí chtěl získat na svou stranu. Nechtěli jsme aby Chris padla do jeho rukou, nebo aby zemřela a tak jsme učinili nejtěžší rozhodnutí v našem životě. S Danielem jsme se dohodli, že ji pomocí starého kouzla spoutáme její magické schopnosti a schováme ji do mudlovské rodiny. Nakonec jsme si vybrali Parkerovy, kteří žili v České republice. Byli hodní, milí a pro naši dceru ideální rodiče. Parkerovým jsme pozměnili paměť, aby si mysleli, že Chris je jich vlastní a naposledy se rozloučili s naším jediným, milovaným dítětem.
Od té doby už ani jeden z nás nepoznal štěstí a radost. Stále jsme mysleli na naši dceru. Tímto jsem se dostala ke konci mého vyprávění. Jakmile zavřu tuto knihu, vydám se bojovat za dobro. Doufám v jedno, že zvítězíme a Chris bude šťastná."
Tyto slova byly poslední, které její matka napsala.Chris tekly slzy proudem a ani se je nesnažila zastavit. Byla to pro ní jedna z nejtěžších chvílí v životě. Cítila v sobě naprosté prázdno a stesk. Přála si obejmout své rodiče, ale bohužel to už nebylo možné. Zavřela knihu a položila jí zpět na noční stolek. Zhasla lampu a vypila lektvar, který tam měla připravený. Otřela si oči od slaných slz a lehla si. Při tom pořád myslela na své rodiče. Zanedlouho se Chris začaly zavírat oči a ona konečně usnula bezesným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane245 Jane245 | Web | 18. října 2007 v 17:41 | Reagovat

nadherna kapitolka :) vazne mas talent

2 Merisa Merisa | Web | 18. října 2007 v 19:11 | Reagovat

Takovej životní příběh...mazec x))

3 tabby tabby | Web | 18. října 2007 v 19:31 | Reagovat

Tohle se mi na mnoha pisatelich povídek fakt libi ptze napsat povidku da hodne prace a jeste dat do toho kus sveho srdicka je moc vyznamny...sama pisu o vlastnostech ktere bych sama chtela mit...Krasne si to napsala a ja si toho vazim nekteri pisatele hodne odflaknou nektere dulezite chvile....díky..........:0)

4 Denisa Denisa | 18. října 2007 v 19:40 | Reagovat

nádherný ale takovej život:-(

5 Domča Domča | 18. října 2007 v 20:58 | Reagovat

moc super

6 Lucííík Lucííík | 18. října 2007 v 21:47 | Reagovat

Strašně mooooooc děkuju...je to fakt pěkný pocit číst, že se vám to líbí. Udělali jste mi takovou radost, že jsem dokoce začala psát další kapitolu, ale dneska určitě ještě nebude, snad zítra. papapa:-)

7 Naiad Naiad | Web | 18. října 2007 v 23:14 | Reagovat

Moc pěkný :-) Ale chudák Chris, to musí být pro ni hrozně těžký. Zjistit, že lidé, které do teď považovala za rodiče, jsou vlastně cizí lidi. Potom, že vlastně je čarodějka a nakonec když zjistí, kdo jsou její biologičtí rodiče, zjistí, že zemřeli... to musí být opravdu hrozné a ani se nedivím, že poprosila Brumbála, jestli by mohli pokračovat až další den... jsem hrozně zvědavá na další kapitolu :-)

8 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 19. října 2007 v 15:31 | Reagovat

super! opravdu povedená kapitola. :D Těším se na pokráčko, píšeš vážně hezky :)

9 Lucita Lucita | Web | 19. října 2007 v 16:28 | Reagovat

moc krásná povídka...moc se těším na pokračování.....:))))

10 pantherka pantherka | Web | 19. října 2007 v 20:16 | Reagovat

je to opravdu moc, moc, moc pěkná povídka (vidíš, už jsem se konečně dostala k tomu abych jí dočetla :D) a já pro změnu škemrám o pokráčko :o)

P.S - nechceš spřátelit?

11 Lucííík Lucííík | Web | 19. října 2007 v 20:29 | Reagovat

to Pantherka:děkuju za chválu....ráda se s tebou spřátelím..:-)

12 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 21. října 2007 v 9:39 | Reagovat

juj, tahle kapitola je pěkně smutná :´( ale zároveň krásná.

13 Enervate Enervate | Web | 13. listopadu 2007 v 13:16 | Reagovat

Páni, tahle kapitolka je skvělá, nádherně a procítěně napsaná. Chudák Chris, já se dovědět něco takovýho....:o)Fakt moci pěkný, jdu hned na další

14 Pád´o - girl Pád´o - girl | E-mail | Web | 30. prosince 2007 v 22:02 | Reagovat

moc dobrá kapitolka , ale cudák Chris , snad se z tohobrzy vzpamatuje:)))

15 Andromeda Andromeda | Web | 13. února 2008 v 21:51 | Reagovat

Normálne si ma dojala... :( chudinka...byť na jej mieste...brr...no idem na daľšiu kapitolu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama